„Zapomenutá“ devítka draftu: Ani mi neřekli, co mám hrát, vzpomíná Tatíček. Teď je mentálním koučem

Petr Tatíček v dresu Ingolstadtu | Foto: Facebook ERC Ingolstadt

Pamatujete si na Petra Tatíčka? Český útočník, co se v roce 2002 stal devítkou draftu, odehrál v NHL za Floridu jen tři zápasy. Nejslavnější etapu kariéry prožil v Davosu, kde třikrát vyhrál ligu a dvakrát slavný Spengler Cup. V obsáhlém exkluzivním rozhovoru pro Hokej.cz mluví také o jeho současné práci mentálního kouče.

I jeho táta Petr byl hokejista, v osmdesátých letech hrál na Kladně a dekádu po revoluci strávil v nižších soutěžích v Německu. Proto také jeho syn od malička umí německy a vlastní i německý pas. „Měl jsem volnost a hokej mě nejvíc přitahoval, jinak jsem hrál i tenis a fotbal,“ říká Petr Tatíček mladší.

„Z dětství si nepamatuju okamžik, kdy bych během dne nesportoval. Buďto jsem si hrál na lyžaře, nebo na tenistu, fotbalistu, sáňkaře... Jakmile jsem dorazil domů ze školy, okamžitě jsme s klukama šli ven hrát nějaký sport,“ vzpomíná.

Mládeží prošel na Kladně, už v útlém věku ale zamířil do Kanady. V Evropě pak kromě Davosu působil v německém Ingolstadtu, krátce se mihl i ve Lvu Praha. V současné době bydlí 42letý Tatíček nedaleko Kladna a i díky vztahům s Tomášem Plekancem navštěvuje zápasy Rytířů.

Hned v sedmnácti letech jste se vydal do Kanady. Jak jste se k tak zásadnímu kroku v útlém věku odhodlal?
Měl jsem zájem to jít vyzkoušet, protože některým hráčům přede mnou se tam povedlo prosadit. To mě inspirovalo. Agentura, která mě zastupovala – pro tu pracovali František Kaberle s Bobbym Orrem – mě přihlásila do juniorského draftu. Ty kluby o vás něco ví, záleží asi na schopnostech agenta, a potom si vás některý vybere. Já měl štěstí, že si mě vybral klub, kde mi dali spoustu času a prostoru, který jsem mohl využít.

Hned první sezonu v OHL jste měl přes bod na zápas. Čím to, že vám zámořský hokej takhle rychle sednul?
Určitě záleželo na mých spoluhráčích a hlavně trenérovi. Hokej jsem tak nějak hrát uměl, ale je to týmový sport a záleží, jak si sednete s ostatními. Na světě je spousta dobrých hráčů, kteří nemají to štěstí – můžou dostat špatnou rodinu, špatně jí, nemůžou spát, těch faktorů je spousta. Já měl štěstí, proto to tak vyšlo. Základ je to umět, ale musíte mít taky vyhovující podmínky.

Zaslechl jsem, že jste do Kanady šel prakticky bez angličtiny a na trenéra jste snad zkoušel i Němčinu.
Myslím, že o Vánocích už jsem měl nějaké děvče. (smích) Takže mi trvalo tři měsíce, než jsem se anglicky naučil, z němčiny to zase není moc daleko. A jako dítě jsem byl dlouho zvyklý nerozumět, takže mi ani nepřipadalo tak hrozné, že nevím, co mi ostatní říkají.

Nakonec vás v roce 2002 z devátého místa draftovala Florida. Dnes je na takhle vysoko postavené hráče vyvíjený obrovský tlak, včetně toho mediálního. Jak jste to měl tehdy vy?
Měl jsem tu výhodu, že byl přede mnou Floridou draftovaný Jay Bouwmeester. Možná spíš štěstí v neštěstí. Kdyby nebyl, třeba bych tu šanci dostal větší, to už je teď jedno. Každopádně jsem měl díky němu klid. Jak jste řekl, Bouwmeester to měl určitě náročné.

Nakonec jste za Panthers odehrál jen tři zápasy. Stihl jste si Floridu trochu užít?
Jo, dvě nebo tři léta po sobě jsem tam trénoval, takže jsem Floridu trošku poznal. Hlavně zimák, posilovnu a nějaké ty nákupáky. K vodě jsem se taky párkrát dostal, ale neměl jsem svoje auto, vždycky jsme měli mezi hráči nějaké půjčené, ale určitě to byla krásná zkušenost. Je to skvělá destinace, kór teď, když mají skvělý tým a vyhrávají. Já na to moc rád vzpomínám.

A čím to, že těch startů nebylo víc? Nesedl vám dospělý hokej v Americe?
Musím říct, že jsem asi nehrál moc dobře... Neřekl bych, že mi to nesedlo, malé kluziště mi určitě nevadilo. Asi mi chyběla podpora nebo sebevědomí, prostě mi to nebylo souzené. Když jsem hrál ve Wilkes-Barre nebo v Houstonu (AHL), tak jsem měl tu podporu větší a taky jsem bodoval. Na Floridě jsem nehrál nejlepší hokej, ale přesto si myslím, že jsem na to měl. Zkrátka tam nebylo to štěstí, o kterém jsme mluvili před chvílí. Zpětně si taky říkám, že jsem měl být trpělivější. Některým hráčům trvá klidně pět, šest let, než se v NHL prosadí. Já jsem nejlepší formu chytil po pětadvacítce.

Ale zahrál jste si NHL, to může říct málokdo. Předpokládám, že na ty tři zápasy máte krásné vzpomínky.
Popravdě nevím. Vzpomínky dobré, ale ten stres, komunikace trenérů... Nikomu bych to nepřál, protože jsem předem ani neznal taktiku, víceméně mi nic neřekli. Člověk je z toho vyjukaný a ještě ani neví, co se má hrát. Takže to zas tak pěkný zážitek nebyl. (smích)

Petr Tatíček (v popředí) v dresu Ingolstadtu | Foto: Facebook ERC Ingolstadt

Pak přišla asi nejslavnější etapa vaší kariéry – Davos. Jak jste do Švýcarska přes krátkou zastávku na Kladně dostal?
Měl jsem štěstí, že tehdy potřebovali nějakého hráče na Spengler Cup. Oni ten tým vždycky trochu rozšiřují, aby nebyli tolik unavení, takže občas vezmou i cizince. Já měl tou dobou ambici hrát na nejvyšší úrovni v cizině s vidinou, že bych se třeba dostal zpátky do NHL. Na Kladně se mi nedařilo, tam jsem hrál fakt špatně, takže jsem šel na zkoušku do Davosu. Vůbec jsem nečekal, že tam zůstanu. Ale když jsem tam přijel, hned mi všechno sedlo – trenér, spoluhráči i styl hokeje, ten byl mnohem blíž Americe. A když mi šlo o smlouvu, vždycky jsme všechno vyhrávali.

Davos tehdy trénoval legendární Švýcar Arno Del Curto. Říká se o něm, že byl hodně přísný, ale taky spravedlivý. Jak působil na vás?
Přesně jak popisuje. Byl tvrdý, měl obrovské charisma a z každého hráče dokázal vycítit, co mu sedí – jestli je to podpora, tlak... Uměl tým skvěle sestavit, vybudovat si důvěru a vytvořit takovou atmosféru, že všichni hráči tahali za jeden provaz. Proto byl tak úspěšný.

Znamená pro fanoušky v Davosu víc výhra ve Spengler Cupu, nebo ligový titul?
Jednoznačně liga. Turnaj je pořád turnaj, pět zápasů. Liga znamená mnohem víc.

Vyhrát titul v tak vyhlášeném hokejovém městě musí být super...
Je to taková polovesnice, všichni se tam znají. A musím říct, že už jsou na ten úspěch docela zvyklí. Když jsem přišel, vyhrálo se potřetí za docela krátkou dobu. Určitě byla sranda, ale kvalitní hokej a titul se tam tak trochu očekával.

A je to ve Švýcarsku podobné jako u nás? Tady se chvíli nedaří a máte oheň na střeše.
Já jsem cítil velký tlak, ale spíš jsem si ho vytvářel sám na sebe. Od veřejnosti jsem tlak nevnímal, nebo ho nějak blokoval.

Koukáte na Davos i teď? Matěj Stránský s Filipem Zadinou mají zatím famózní sezonu.
Je to krásné. Musím říct, že jsem je párkrát viděl a hrají moc dobře. Ti kluci jsou fakt šikovní a moc jim to přeju, protože hrát na takovém místě... Teď po rekonstrukci je za mě v Davosu nejlepší zimní stadion v Evropě. Ne, že bych seděl u televize, ale na výsledky nebo highlighty se občas podívám. Ve vedení mám bývalé spoluhráče, takže určitě sleduju. Sezonu mají zatím úžasnou.

V sezoně 2013/14 jste se na chvíli mihnul ve Lvu Praha, tam jste se dostal jak?
Manželka už byla v Davosu trošku unavená, osm let tahat kočárek ve sněhu není žádný zázrak. (smích) Proto mě podpořila, abych zkusil ligu o level výš, takže jsem vzal nabídku ze Lva. Chtěl jsem to vyzkoušet. A jestli se chcete zeptat, jaká to byla zkušenost, řekl bych: Škoda. Mančaft byl hrozně silný, taky se dostali do finále, ale já tehdy odešel, protože jsem nehrál.

Vzhledem k tomu, že jste na konci kariéry strávil šest let v Ingolstadtu, určitě máte co říct i k německé lize. Často tady slýcháváme, jak jde DEL nahoru. Vnímal jste v průběhu času nějaký progres?
Je to možné, ale hráč to tolik nevnímá. On si spíš myslí, že hraje hůř a hůř, ne že se ta liga lepší. (smích) Takže těžko říct. Mají tam obrovské množství cizinců a Kanada posledních deset, patnáct let produkuje spoustu kvalitních hráčů, kteří se v Severní Americe nemají kde uživit. Proto odcházejí do Evropy, přičemž Německo jim je hodně blízko. Tam může mít tým jedenáct cizinců, což je hromada, plus máte další tři nebo čtyři Kanaďany s německým pasem. Právě díky těmhle kvalitním Kanaďanům se DEL zvedá.

Dá se Německo z hlediska zázemí srovnat s Českem?
Je to podobné, ale stadiony mají mnohem větší – Mannheim, Kolín, Düsseldorf, Berlín, ty jsou skoro jako O2 arena. Taky chodí dost lidí. A i na těch menších stadionech jako Straubing nebo Ingolstadt mívají vyprodáno, ta atmosféra je tam fakt pěkná. Myslím, že pro hráče je to hodně dobrá liga.

Lanxess Arena v Kolíně je dokonce ještě větší než O2 arena.
Jo, do Kolína jsem jezdil rád. Měli tam takové „měkotiny“, nehráli moc do těla. Tam jsem dal občas i gól. (smích)

V průběhu kariéry vás trénovala spousta slavných trenérů – Jaroslav Holík, Kari Jalonen nebo už zmiňovaný Del Curto. Který vás nejvíc ovlivnil?
Určitě Arno Del Curto, na sto procent.

Nemrzí vás zpětně, že jste si po návratu do Evropy nezahrál víc doma Česku?
Těžko říct. V cizině jsem si vydělal víc peněz, než bych vydělal v Česku. Každý hokejista ví, že nebude hrát do šedesáti. Hráč má jen určité období, během kterého je potřeba vydělat peníze, aby potom přežil. Peníze hrají v kariéře velkou roli a v zahraničí jsem měl podmínky vždycky skvělé.

Vy ale po konci kariéry nejste bez práce. Můžete čtenářům přiblížit, čemu se jako mentální kouč věnujete?
Jsem takový typ, co musí pořád něco dělat, starám se o spoustu věcí, ale potřeboval jsem nějak zaměstnat hlavu. I sám jsem třeba v Davosu používal mentálního kouče, akorát jsem myslel, že je to sportovní psycholog. (úsměv) Vím, že mi to hrozně pomáhalo – v koncentraci, vizualizaci nebo i motivaci. Když jsem potom byl v Čechách a dal si dva roky pauzu, začal jsem se nudit, ale zároveň jsem věděl, že trenérství mě nebaví. Nic mi to neříká, mám rád volnost. Moje manželka pak začala objevovat koučování, takže jsem k tomu taky přičichnul a nechal se koučovat. Díky tomu jsem zjistil, že když se to naučím a půjde mi to, budu platný dál. Musím říct, že mě to nesmírně naplňuje. Baví mě pomáhat hráčům, podnikatelům, trenérům... Jsem zase šťastný, jako kdybych hrál hokej.

Takže nejste omezený jen na sportovce?
Mám sportovce, podnikatele, trenéry i jednoho manažera. Je to různorodé. Obrovsky mě uspokojuje, když vidím, jak se ti lidé posouvají nebo jak se hráč rozzáří, když se najednou cítí líp.

Věnujete se jen dospělým, nebo i dětem?
Mám jednoho patnáctiletého kluka, ale musím říct, že to není úplně jednoduché. Nejsem vyloženě psycholog. Děti od patnácti let výš ještě jdou, ale pokud cítím, že na to nemám vzdělání, tak řeknu, že to prostě nejde, a dám ho třeba někam jinam. Není to pro každého, u těch nezletilých si na to netroufám.

Dětem pomůže třeba jedno až tři sezení, to je všechno. Krátké, srovnat myšlenky, nasměrovat. Ale je zbytečné, aby si děti vytyčovaly nějaký velké cíle. S dospělými hráči se scházím většinou jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní, s mladšími to po zkušenostech z minulosti bohatě stačí jednou za měsíc. 

Prozradil jste mi, že teď bydlíte nedaleko Kladna. Zajdete sem tam na Rytíře?
Chodím, letos jsem cítil, že by mohli vyhrávat, tak jsem začal. Hrají dobře, na oko pěkný hokej, akorát ta koncovka jim hlavně ze začátku moc nešla. Kluci bojují, snaží se, to je vidět. Akorát je možná potřeba ještě nějaký čas, aby si to sedlo.

A brusle jste už definitivně pověsil na hřebík, nebo si ještě chodíte zahrát?
Chodil jsem se starými pány každé pondělí, ale nemůžu říct, že by mě to nějak bavilo. Spíš mě baví ti kluci v kabině, hokej už moc ne.

Na závěr bych se ještě zeptal na kladenského sportovního manažera Tomáše Plekance. Hráli jste spolu v mládeži, takže jste pořád v kontaktu?
Stali se z nás tenisoví soupeři. Hodně se zlepšil, dřív jsem na tom byl líp já, teď je na tom líp on. Většinou mě poráží. (úsměv)

Share on Facebook Share on Twitter

• Zahraničí