Pekr vzpomíná na Olomouc i Jágra. Chválí fans v Německu, uhranula ho cyklistika
Matěj Pekr
|
Foto: memmingen-indians.de
V první lize patřil k nejvýraznějším osobnostem, přesto zvolil nečekaný krok – odešel do Německa a zamířil do nižší soutěže. Útočník Matěj Pekr v rozhovoru pro hokej.cz otevřeně mluví o svém zahraničním angažmá, plánovaném mistrovství světa v Německu nebo formátu baráže… A řeč přišla i na Tour de France.
Nacházíme se na hokejovém stadionu v Uničově. Co pro vás tohle místo znamená?
Hokejově jsem tady vyrůstal a teď je to moje každodenní působiště. Chodím sem cvičit do posilovny, navíc pomáhám trénovat dorost. Vzpomínky na Uničov mám jen dobré, doteď tady žiju.
Takže se zde chystáte na novou sezonu?
Ano, připravuji se tady individuálně. Posilovna je dostačující, mám tam vše, co potřebuji. Máme i sportoviště, kde s kluky hrajeme inline hokej, badminton a další kolektivní sporty. Nemůžu si na nic stěžovat.
S třetiligovým Memmingenem jste se po čtyřech povedených sezonách rozloučil. Kam povedou vaše další kroky?
Nové angažmá stále hledám. Bohužel jsem nezažil úplně úspěšný ročník. Na konci srpna jsem si natrhl hamstring a měsíc nemohl nic dělat. Sezona se pak od toho zranění odvíjela, snažil jsem se dohnat sílu a kondici, ale nepodařilo se to. Určitě letošní ročník nebyl bodově ani herně podle mých představ, stejně to tak viděli i v Memmingenu, proto nepokračuji.
Chcete pokračovat v Německu, nebo zvažujete návrat domů?
Ve hře jsou obě varianty. Chtěl bych ještě nějaký ambicióznější tým, jenže… Mám zprávy od mého agenta, že věk je trošku problém. Už jsem starší, hledání nového angažmá je prostě složitější. Každopádně mladší kluky pořád stíhám, taky mám nějaké zkušenosti, takže si myslím, že ještě mám co nabídnout. Zatím nemám nic domluveného, nicméně ve hře je i návrat do Česka.
„Nicméně ve hře je i návrat do Česka.“
Přece jen, ve 37 letech se hokejový život profesionálního hráče pomalu chýlí ke konci. Už jste přemýšlel, co vás čeká po kariéře?
Od té doby, co jsem v Německu, pomáhám přes léto trénovat kamarádům v Uničově. Druhým rokem jsem u dorostu, takže bych asi rád potom začal tady. Nejspíš bych k tomu ale musel chodit i do práce, než bych získal nějaké zkušenosti a začal to na sebe nabalovat. Svou budoucnost řeším už několik let, ale zatím to není pro mě tak aktuální, ještě bych se chtěl věnovat profesionálnímu hokeji. Dokud to jde, dokud mě to baví a dokud to dává smysl.
S čím jste před čtyřmi roky šel do Německa?
Určitě s respektem. Člověk musí jít do jakékoliv soutěže připravený. Od cizinců se vždy čeká více než od těch domácích, aby takový přestup dával smysl. A mělo by to tak platit i v našich soutěžích.
V čem je německá liga od těch našich odlišná?
Docela špatně se to srovnává. Německá třetí liga je útočnější, padá hodně gólů, ale zase je více mezinárodní. Je tam spoustu cizinců, kteří mají německé papíry, nebo i hodně Kanaďanů. Samozřejmě jsou na importy nějaké limity. Když jsem přišel, mohli být v týmu cizinci jen dva, teď to zvedli na tři.
A co zázemí?
Zrovna v Memmingenu bylo moc hezké, jen do posilovny jsme museli jezdit až na druhou stranu města. Stadion je krásný, určitě je tam přes zimu tepleji než v olomoucké plecharéně. (smích) Ovšem mezi týmy jsou velké rozdíly – třeba v Lindau je jedna strana stadionu otevřená, dost tam fouká. U Bodamského jezera zase bývá obrovská kosa, ale letos jsme třeba hráli s Bietigheimem, ten ještě před dvěma lety hrál nejvyšší soutěž. Krásný stadion s velkou kapacitou, hezké, velké šatny… Mezi stadiony je velký kontrast, každopádně některé stadiony tam jsou lepší než v naší první lize.
„V Německu je paradox, že někteří kluci raději hrají třetí ligu než DEL2.“
Většina hráčů ve 2. lize musí chodit do práce. Jak je na tom třetí nejvyšší liga u našich západních sousedů?
V Německu je paradox, že někteří kluci raději hrají třetí ligu než DEL2, protože si v ní vydělají víc. Nevím, jak je to možné, nicméně Oberliga je branná jako profesionální soutěž, i když ne všichni hráči se v ní hokejem živí. Trochu nevýhoda je, že se smlouva dává jen na sezonu, třeba kolem devíti měsíců, podle toho, jestli tým hraje play off, nebo ne. Navíc je to i podle úrovně, takže některé smlouvy jsou ve třetí lize jen na sedm měsíců. Na druhou stranu jsou peníze v čistém, takže už pak není potřeba nic odvádět. U nás máme smlouvy na dvanáct měsíců, jenomže si člověk musí všechno zaplatit sám.
Jací jsou fanoušci v Německu?
Nadchlo mě, kolik lidí v Memmingenu chodilo na hokej. Průměr byl někde kolem dvou a půl tisíc na zápas, takže bychom s návštěvností byli někde v horní polovině první ligy. Čím se pak blížilo play off, tak čísla šla ještě nahoru – Memmingen hokejem prostě žil.
Němci dokážou udělat super atmosféru. Letos jsme o vánočních svátcích jeli na zápas do Bietigheimu, z Memmingenu tam přijelo 1000 lidí. Takže i když je to třetí německá liga, dokáže se udělat parádní atmosféra. Vyjelo asi 15 autobusů, navíc někteří jeli po vlastní ose. Byl to opravdu zážitek.
Matěj Pekr | Foto: memmingen-indians.de
V roce 2026 se v Düsseldorfu a Mannheimu bude konat mistrovství světa. Nemusíme mít tedy strach, že se bude opakovat fanouškovský propadák z letošního šampionátu?
Domácí mistrovství světa bude pro Němce dobrá šance na další medailový úspěch. Uspěli na olympiádě v Pchjongčchangu, před dvěma lety pak došli do finále na MS. Jejich hokej jde prostě nahoru. A co se týče fanouškovské základny, toho se vůbec nebojím, že by to nebylo tak navštěvované, jako to bylo třeba letos v Dánsku a Švédsku. Klidně by mohli konkurovat rekordnímu světovému šampionátu u nás.
Každopádně k fotbalu má v Německu hokej hodně daleko…
Fotbal je jednoznačně na prvním místě, pak dlouho dlouho nic a pak je asi hokej. I basketbal je v Německu docela populární. Na druhou stranu, konkrétně Memmingen je hokejové město, na fotbal tam moc lidí nechodí, lidé tu spíš fandí Bayernu Mnichov, protože jsme v Bavorsku.
Před 11 lety jste s Olomoucí postoupili do extraligy, jak vzpomínáte na tento okamžik?
Občas si na to vzpomenu, když na mě na sociálních sítích vyskočí nějaké vzpomínkové fotky. Rád se k tomu vracím. Každopádně je to už dlouho, takže z toho úplně nežiju. Zase takový úspěch nebyl… (smích) I když v té době jsme to vnímali jinak. Když někdo vyhraje Stanley Cup nebo mistrovství, je to samozřejmě úplně něco jiného.
„Občas si na postup s Olomoucí do extraligy vzpomenu.“
Přesto, berete to jako jeden z největších momentů kariéry?
Já doufám, že nějaký větší úspěch ještě přijde. (smích) možná je to trošku smutný, ale ano, beru to tak. Myslel jsem, že moje kariéra bude trošku lepší.
Jste stále v kontaktu s některým z olomouckých hráčů?
Jsem, zrovna teď jsme byli s Honzou Knotkem na obědě, jednou za rok se takhle spolu sejdeme. Nebo s Radimem Kucharczykem chodíme na kolo. Zval mě k nim do Vsetína, možná spolu pojedeme na kolech do Itálie. Máme v plánu Paso de Stelvio, tak uvidíme, jak se to vyvede. Občas si napíšu s Romanem Rácem, s Jirkou Řípou jsem se potkal na podzim na zimáku, takže ano, v kontaktu s nimi jsem.
Sledujete dění v extralize, i když v ní už nehrajete?
Hokej sleduji všeobecně. Myslím si, že přehled mám ve všech soutěžích, kromě naší a německé sleduji i švýcarskou nebo NHL. Člověk pak samozřejmě nejvíce kouká po týmech, ve kterých hrál.
Takže určitě víte, že Olomouc po letech klidu bojovala o záchranu. Jenže… Dva vstřelené góly za čtyři zápasy, Jihlava prostě neměla v baráži šanci. Co říkáte na tento systém soutěže?
Ze sportovního hlediska je to jednoznačně nespravedlivé, určitě by týmy měly padat a postupovat přímo, nebo by se znovu měla zavést čtyřčlenná baráž. Sice taky není úplně ideální, ale už se to blíží nějakému vyrovnanému formátu – ze čtyřčlenné se totiž postoupit dalo, což jsme tenkrát s Olomoucí potvrdili. Společně s námi postupovala také Mladá Boleslav, takže spadly rovnou dva extraligové celky. S tím, jak je to nastaveno dnes, určitě nesouhlasím a mělo by se to změnit. Zase ale chápu i druhou stránku věci – extraligové týmy by šly samy proti sobě, když by si odsouhlasily přímý sestup. Nikdo to nebude riskovat, protože postoupit zase zpátky nahoru je strašně těžké.
„Jágr je určitě největší osobnost, se kterou jsem hrál.“
Takže byste tenkrát s tímto formátem soutěže nepostoupili?
Je to dost pravděpodobné, minimálně by to bylo těžší. Možná, že by extraliga nebyla v Olomouci doteď.
Po odchodu z Olomouce jste zamířil do Kladna za Jaromírem Jágrem...
Je to určitě největší osobnost, se kterou jsem hrál. Ne, že bych od něho něco okoukal, ale vždy jsem pozorně poslouchal, když rozdával rady. Být s Jágrem v jedné kabině je zkušenost, avšak v dnešní době už ji má skoro každý. (smích)
V poslední době býváte často vidět na silničním kole. Berete to jako formu přípravy, nebo je to velký koníček?
Stoprocentně oboje. Když jedu nějaké kopce, tak se do toho snažím dát rychlostní prvek, abych se taky zapotil. Prostě nejezdím jen tak na vyjížďky, beru to tréninkově a snažím se vyhodnocovat grafy, sledovat čísla a porovnávat je s výsledky z minulých let. Je to pro mě aktivita, trénink a koníček v jednom – fakt mě to baví. A občas je to i pěkná dřina.
Nezkoušel jste se zúčastnit i nějakých závodů?
Ne, ani mě to příliš neláká. Loni jsem přemýšlel, že bych vyzkoušel nějaký závod do vrchu, jinak ale nechci riskovat pád v hromadném startu a taky se bojím sjezdů. Člověk na sebe musí dávat pozor, zejména když ještě hraju.
Nicméně jako fanoušek jsem se loni zúčastnil Tour de France, což byl pro mě obrovský zážitek. Každému, koho silniční cyklistika baví, bych to doporučil. Rád na to vzpomínám, chtěl bych se tam podívat znovu. Jinak sleduji z domu všechny etapy, i když mnohdy ne úplně celé. Také jsou koukal na Giro.
Jste tým Pogačar, nebo Vingegaard?
Do Francie se mnou tehdy jel můj protihráč z Regensburgu Nikola Gajovský a ještě pár přátel. Byli jsme takový Pogi tým, všichni fandíme Tadejovi. (smích)
„Na nejvyšší úrovni je cyklistika odříkání, u hokeje to bývá daleko volnější.“
Když byste teď byl na začátku kariéry a mohl byste si vybrat mezi hokejem a silniční cyklistikou, na co byste ukázal?
Nejspíš bych zůstal u hokeje. (smích) Přece jen cyklistika je o něčem jiném. Tam člověk musí přemýšlet nad každým gramem tělesné váhy, nemůže si jen tak dovolit párek v rohlíku nebo pivo. Na nejvyšší úrovni je to odříkání, u hokeje to bývá daleko volnější.
V poslední době je silniční cyklistika docela fenomén. Velkými cyklisty se stali Dominik Frodl s Milanem Gulašem, zájem o kolo je také mezi širokou veřejností. Čím to?
Je pravda, že cyklistů každý rok přibývá. Myslím si, že je to zase těmi sociálními sítěmi, protože každý tam dává fotky s panoramaty, ostatní si to pak chtějí zkusit na vlastní kůži a chytne je to. Vyjet nějaký kopec pro tyhle pohledy ale trošku bolí, takže je jen dobře, že jsou ochotní pro to něco udělat. Lidé chtějí být více aktivní, více sportovat, což je určitě správná cesta. No a pak se to taky dá vyjet na elektrokole… (smích)
Share on Facebook
