Husákova zpověď: Hokej jsem občas nenáviděl. Dělá do realit, inspiroval ho „guru“ Koreis
Patrik Husák
|
Foto: Karolína Štolcová, hclitomerice.cz
Potichoučku se vytratil. Bez oficiálního avíza, bez fanfár. Od loňského března nebylo o Patriku Husákovi v souvislosti s hokejem ani vidu ani slechu. „Vzal jsem to trochu po anglicku – nasadil neviditelný plášť a zmizel,“ pousměje se někdejší prvoligová hvězda a vítěz Masarykova poháru za rok 2019. Pro web Hokej.cz otevřeně vypráví nejen o tom, jak rozjel kariéru po kariéře.
Tak povídejte, jak je to s vámi? S hokejem jste definitivně sekl?
Za mě už je asi načase říct, že je konec. Byly to krásné časy, ale stačilo. Přemýšlel jsem ještě nad nabídkou z Kralup nad Vltavou, ale chuť a oheň už ve mně nebyly. Nechtěl jsem to dělat na sílu. Teď vážně, tohle rozhodnutí ve mně zrálo tři roky. U mě je to jako když se rozcházím s holkou, než dojde na rozchod, připravuju se na to půl roku. S hokejem to bylo podobné, akorát ten proces byl delší.
Co se ve vás nakonec zlomilo?
Jak jsem říkal, nebylo to ze dne na den. Už jsem cítil, že se to blíží. Poslední tři až čtyři roky jsem si hokej moc neužíval, spíš to bylo utrpení. Byl jsem zvyklý hrát důležité role, ale pak přišlo méně času na ledě – asi zaslouženě – a já s tím neuměl naložit. Hlavní motivace byla jednoduchá: radši rozjet jinou kariéru dřív, než mi ujede vlak. Chtěl jsem začít něco nového v době, kdy mám ještě energii.
Skládal jste si proti sobě mnoho pro a proti?
To tak je vždycky. Nejsem zas tak starý, abych hrát nemohl, ale hokej se změnil. Všechno je rychlejší, míň času na cokoliv. Ať si říká, kdo chce co chce, první liga není žádná sranda, ona žádná liga není lehká. Pro konec bylo víc argumentů. Zaťukám – nikdy jsem nebyl zraněný, neměl jsem žádnou operaci. Po třiceti letech hokeje to beru jako výhru. Navíc víc času s rodinou, volné víkendy, budování nové kariéry… Ale byla i proti, hlavně můj čtyřletý syn. Miluje hokej, chodil se mnou do kabiny, ptá se, proč už tatínek nehraje. To bylo asi nejtěžší. A pak samozřejmě kabina, to bylo to nejlepší: srandičky, popichovačky… Dneska nemůžu klientovi říct, že vypadá jak nanuk. To prostě nejde. (usměje se)
„Už to bude víc než rok a hlava si na to zvykla. Hokej jsem ale úplně neopustil.“
S lehkým odstupem času, rozhodl jste se správně?
Myslím, že jo. Už to bude víc než rok a hlava si na to zvykla. Hokej jsem úplně neopustil, chodím dvakrát až třikrát týdně na led s kralupskou juniorkou a hraju hobby ligu. Můj syn začíná hrát, takže mu chci věnovat čas. Občas pomáhám klukům na ledě, předávám zkušenosti. Dostal jsem nabídku trénovat individuálně mladé hráče v Kralupech a nejspíš ji přijmu. Rád jim pomůžu v růstu.
Co vám schází nejvíc – kabina? Nebo se vám naopak ulevilo?
Jednoznačně parta. To bylo na hokeji nejvíc, společný čas, vtípky. Úleva? Ani ne. Věděl jsem, že to přijde, takže mě to nezlomilo. Naopak, poslední tři roky jsem občas hokej fakt nenáviděl. Dělalo se mi fyzicky i psychicky špatně. Takže díky tomu to rozhodnutí bylo snazší. A dneska? Více času na rodinu, cestování, věci, které jsem při hokeji nemohl dělat.
Čím se vám hokej až tak znechutil?
Určitě to budou trenéři a lidé okolo něho. Nerozumím, jak můžou dostávat tolik prostoru trenéři typu… Asi ani nechci jmenovat konkrétně. Proti nim nikdy nemůžete vyhrát. Totálně bez respektu – udivovalo mě, co si dokážou dovolit, ponižovat, a je jedno, jestli jste byl starý nebo mladý. Ono se to za celou hokejovou kariéru nasčítá. Pohár trpělivosti se pořád plní, až jednou přeteče, vy hokej nesnášíte a řeknete si, že to nemá cenu. S odstupem času vzpomínáte na to hezké, ale před pár měsíci jsem byl s hobíkama na ledě, hráli jsme zápas a ve mně se ten pocit zase probudil. Nelituju ani chvilku, že jsem skončil.
Patrik Husák se synem | Foto: Karolína Štolcová, hclitomerice.cz
Když tu minci otočíme, dotáhl jste to až do extraligy, s Třincem si sáhl na titul. Vnoučatům bude o čem vyprávět, ne?
Určitě! Kariéru jsem si představoval trošku jinak, ale neměnil bych. Díky tomu, jak to bylo, mám fantastickou manželku, skvělého syna a spoustu přátel z hokeje. Nemám se za co stydět. Když mi bylo patnáct a někdo by mi řekl, že vyhraju titul v Třinci a zažiju to, co jsem si vždycky přál – bral bych to všema deseti. Hrál jsem a vyrostl v jednom z nejlepších klubů v Česku, hrál jsem v Trenčíně, Krakově, byly to krásné štace. Potkal jsem se neskutečné hokejisty a hlavně lidi, kteří mi předali spoustu rad a mouder. Vzpomínám na to s radostí, hrdostí a vážím si toho, že jsem hokej mohl hrát a živit se tím. Ne každý má takové štěstí.
Takže už si večer nalijete skleničku a vzpomínáte?
Nejsem ještě tak starý, abych rekapituloval každý večer, ale vzpomínám. Hlavně teď, když chodím se synem na zimák v Kralupech – vybavují se mi vzpomínky, jak jsme s Mírou Formanem hrávali za Kaučuk a pak šli společně na Spartu.
„Nejsem ještě tak starý, abych rekapituloval každý večer, ale vzpomínám.“
Udržujete s ním stále kontakt? Teď kolem něho bylo rušno, když jako kapitán přestoupil ze Sparty do Kladna...
Akorát jsme na cestě na vodu. (směje se) Jsme v kontaktu, známe se od čtyř let, takže všechny informace mám z první ruky. Samozřejmě Sparta má veškeré právo mu ukončit smlouvu, ale moc tomu tahu nerozumím. Kolik měl Formič loni průměrný ice time, deset až dvanáct minut? Pojďme si říct, že asi nebyl příčinou, že se titul nevyhrál. Jestli chci udělat nějaký řez do týmu, tak propustím frajera za šest set tisíc a podepíšu tři mladší do 25 let a připravím si je na další sezony, než se zbavit kluka, který pro tým dýchal a zanechal nějakou stopu. A těch deset minut ve čtvrté lajně by odehrál v klidu. Kladno mu moc přeju, hlavně ať je zdravý, šťastný a užívá si hokej. Klobouk dolů za to, jakou měl a má kariéru. Malinkej kousíček od konce kariéry až po skoro legendu Sparty – kdyby ten titul udělal, tak je legenda. Má můj veškerý respekt.
Když přeskočíme zase k vám, jaké období se vám nejvíc vrylo do paměti?
Asi Sparta, dorost a juniorka. Vlastně celkově doba, kdy se za hokej nebraly peníze. To byla čistá radost. Samozřejmě i titul byl bomba. Jak říkám, šel jsem okolo s taškou a najednou si mě všiml pan Varaďa… A za pár týdnů zvedám pohár. Další super sezona byla v Porubě, s Vláďou Svačinou jsme si to užívali jako zamlada. Udělal jsem pátý nejlepší bodový výkon v historii Chance ligy. Myslím, že to není zlé.
Najdete něco, co vás hryže? Co byste zpětně udělal jinak?
Mrzí mě, že jsem nezkusil Ameriku v dorostu nebo juniorce. Nevím, jestli byla možnost, ale věřím, že by mě to jinak formovalo do dospělého hokeje a hlavně života. A hlavní věc, víc makat. Dřina je základ. Zůstat na ledě, jít do posilky, každá minuta navíc se nasčítá. To bych mladým poradil. Já to moc nedělal.
Vyčítáte si to teď?
Samozřejmě, že si říkám, kdybych tomu dával víc, mohl bych hrát někde jinde. Upřímně, hokej je o dřině, talentu, ale taky strašně o štěstí a lidech, na jaké narazíte. V první řadě vás nejvíc ovlivní rodiče, jak vás vedou a poté je to klub a trenéři, jaké máte podmínky k trénování. Osobně si myslím, že 20 % hráčů z první ligy by mohlo hrát extraligu a neztratilo by se tam, ale buď nedostanou šanci, nebo nejsou ve správný čas na správném místě. Ono když začnete makat v pozdějším věku, tak už se to těžko dohání, mladší generace je na tom fyzicky skvěle. Takže odpověď zní ano, ale už to není tak, jak když jste mladší.
„Samozřejmě, že si říkám, kdybych tomu dával víc, mohl bych hrát někde jinde.“
Dřív jste bez okolků kritizoval tabulkové hodnoty, ty vám do kariéry taky dost zasáhly, že?
Jo, ale upřímně, kdybych byl tak dobrý, někdo by tu tabulkovou hodnotu za mě zaplatil. Můj názor je jasný, tabulky jsou přežitek. Zbytečně brzdí kluky, kteří jsou na hraně extraligy a první ligy. Když vás klub nechce, proč by měl bránit přestupu jinam? Jak zpívá rapper Sergei B – nedává to peníze, nedává to smysl.
Teď ve 35 už se na vás tabulky nevztahují…
Vidíte, ani konce tabulek jsem se hokejově nedožil. (směje se)
Ale nedává smysl, aby na vás držela práva Sparta, i když jste dvanáct let fuč, ne?
Souhlas. Hlavně už mi přijde, že není ani snaha, aby se to změnilo. Dříve se to aspoň řešilo, teď už nic. Osobně bych to viděl, že když o vás nebude mít zájem mateřský klub do 23 let, tak se stáváte volným hráčem a můžete kdekoliv podepsat smlouvu, aniž by musel váš nový klub platit tabulkovou hodnotu.
Patrik Husák | Foto: Karolína Štolcová, hclitomerice.cz
Znáte další hráče, které postihly obdobné potíže?
Spousta kluků na to dojela. Řeknu vám to na příkladu – než si vzít 24letého kluka na hostování a zaplatit tabulkovou hodnotu a dát mu plat, tak radši podepíšete podobně dobrého cizince a vyjde vás to na půlku peněz. Ne každý tým má vysoký rozpočet.
Kvóty na cizince se taky přetřásají pořád dokola… V extralize je teď nově v platnosti doporučení na osm.
Hokej občas nemá logiku. Kolik teď může hrát cizinců v extralize? Osm? Podle mě je to málo. Já už tomu hokeji občas přestávám rozumět.
„Reality mě bavily odjakživa, akorát na to nebyly peníze nebo fokus.“
Fajn, pojďme ke kariéře po kariéře. Vždycky jste chtěl být makléř?
Reality mě bavily odjakživa, akorát na to nebyly peníze nebo fokus. Poprvé jsem to zaregistroval, když realitní guru Kuba Koreis zaučoval Formiče – tak jsem lehce poslouchal, co řeší, a bylo to moc zajímavé. Poslední sezonu, jak jsem končil v Litoměřicích, začal Mára Račuk dělat pro jednu firmu, tak jsem si říkal: Proč to taky nezkusit? Začal jsem chodit po tréninku na stáže do kanceláře ke klukům v Broker Consulting a po konci s hokejem jsem to začal dělat naplno. První nemovitost co jsem prodal byl zrovna Formičův byt. Nastartoval mi kariéru realitního poloboha. (směje se)
Na tuhle cestu jste tedy směřoval už během hokejové kariéry...
Poslední tři roky víc a víc. Viděl jsem, že to funguje. Teď chci koupit další byt – dokud mi je 35, pak už je potřeba 20 % vlastních zdrojů, takže pospíchám. (směje se)
Učil jste se fůru nových věcí? Ono skočit do nového oboru není nic snadného.
Hrozně moc. A pořád se učím. Třicet let jsem měl v hlavě puk, hokejku a holky. Teď si píšu dlouhodobé cíle, každý den chci být o kousek lepší než ten předchozí. Nedávno jsem složil zkoušky na realitního zprostředkovatele a chci jít dál. Vše postupně.
Řada hokejistů nemá páru, co nastane, až pověsí brusle na hřebík. A není pravidlo, že to pak dopadne dobře…
Chybí program, který by na to hráče připravil. A hlavně – finanční gramotnost. Znám kluky, co brali statisíce a dneska jsou zadlužení. Ale mladší generace je na tom líp. Třeba kluci Kovařčíci nebo Majo Adámek, to jsou chytří kluci, kteří přemýšleli o věcech, co já v jejich věku vůbec neřešil. Až jsem se za sebe styděl. Dneska se dá všechno najít, jde jen o to chtít a vzdělávat se.
„Znám kluky, co brali statisíce a dneska jsou zadlužení.“
Uplatníte v oboru něco ze svých hokejových poznatků?
Nemyslím si, že to hraje velkou roli. Říká se, že sportovci jsou spolehliví a makají. Možná lehká výhoda tam je. Můžete si udělat statistiku, jak si vedou bývalí hokejisti. (směje se)
Jaký vlastně dnes mají lidé zájem o nemovitosti, investují do nich peníze?
Obrovský. Ale ne každý na to bonitně dosáhne a psychicky zvládne celý proces. Třeba jsem teď prodal investiční byt Honzovi Hladonikovi v Ostravě – vše zajištěné, garantovaný nájem, správa zdarma. Funguje to skvěle. Za letošní půl rok jsem prodal nemovitosti za zhruba 60 milionů. Kdyby někdo potřeboval pomoct s prodejem nebo koupí, ozvěte se. Rád pomůžu, i jen poradím.
Share on Facebook
